Jan Zeman - Výlet do severočeských Vejprt, Halo n. 31. 8. 2011

Bez auta není cesta do Vejprt z Prahy 13 jednoduchá. Nejrychlejší je vyrazit na nádraží Praha - Zličín, z něj motorákem do Hostivic, tam přestoupit na rychlík, v Lužné na spěšňák do Chomutova a tam na rychlík do Klášterce nad Ohří.

Chytáte sice rychlík z Prahy do Chebu přes Ústí nad Labem, ale přes Lužnou je to kratší, rychlejší, levnější a zajímavější. Námětů na přemýšlení je řada.

Proč se z Prahy do Kladna pořád jezdí po nevalné jednokolejce? Proč se dosud ani nehledala lepší stopa pro trať z Kladna do Lužné? Proč z Lužné do Chomutova dnes jezdí jen tři páry spěšňáků za den plus další tři páry osobáků končící na hranicích Středočeského kraje? Proč z Měcholup do Trnovan byla vytrhána druhá kolej? Proč se stavěla droužkovická uhelná přeložka přes poddolovaná území a proč se někteří pokusili po trojím zřícení raženého, dnes nejdelšího tunelu v České republice, její stavbu zlikvidovat a stávající trať odtěžit bez náhrady?

Proč nádraží Chomutov nemá zvýšená, natož ostrovní nástupiště? Proč z Chomutova do Vejprt jezdí pouze dva páry motoráků, a to ještě jen v nepracovní dny letního období? Ranní není z Prahy chytatelný veřejnou dopravou, odpolední má smysl, jen když chcete ve Vejprtech přenocovat. Odpověď není složitá. V Ústeckém kraji je železnice opomíjená. Prý mají skvělou veřejnou dopravu. Přitom tzv. integrovaný dopravní systém (IDS) Ústeckého kraje ani není IDS, protože mu chybí tarifní integrace. Zastavením provozu na řadě lokálek kraj významně podřízl jimi obsluhované venkovské regiony.

Uhelné prokletí

Krajina Severočeské podkrušnohorské pánve byla v 18. století krajinou líbeznou. V 19. století ji změnili na krajinu průmyslovou, v první polovině 20. století na krajinu devastovanou a ve 2. polovině 20. století na krajinu ekologické katastrofy. Hlavním jmenovatelem byla asi 30 metrů silná, mělce uložená sloj hnědého uhlí. Obrovské nerostné bohatství, které založilo nebývalý průmyslový rozvoj a současně bezprecedentní devastaci regionu - odtěžení asi 80 obcí včetně královského města (starý) Most, časté smogy, odumírání druhotných smrkových monokultur na hřebenech  Krušných hor v 60. až 80. letech pod náporem emisí z masového spalování uhlí v neodsířených provozech nejen elektráren.

V Severočeské pánvi (SP) se často nedalo dýchat. Mohu to osobně potvrdit z doby svého působení v Ústí nad Labem počátkem 80. let. Na čistý vzduch museli lidé zapomenout. Tichá dohoda nemluvit o špatném životním prostředí byla špatná.

Dnes ruiny místo továren

Převrat 17. listopadu 1989 přinesl SP záchranu před ekologickou katastrofou. Emise tuhé a oxidu siřičitého klesly během deseti let na desetinu, významně se snížily i emise dalších škodlivin. Cenou za ozdravení byl ale velký hospodářský a sociální propad, rekordní nezaměstnanost a beznaděj. Okres Most zaujal první místo v míře nezaměstnanosti v ČR bez naděje na zlepšení. Okresy Teplice a Chomutov ho léta následovaly. Práce není, z hlavní podkrušnohorské železnice je vidět mnoho ruin, často továren. Stát se omezuje na jistě nutné rekultivace těžbou devastované půdy. To ale zdaleka nestačí. Krajští politici si se situací nevědí rady.

Pohled z hřebene

Při pohledu na SP z mosteckého Hněvína i z hřebene Krušných hor vidíte rozsáhlé území bez technické infrastruktury. Zůstala jen větší města, spojená většinou nadřazenou technickou infrastrukturou, a pár obcí. Leckde se těží. Leckde rekultivovaná půda ještě sesedá. Bez základní technické infrastruktury není možný rozvoj. Těžba v SP ale pokračuje a situaci dále komplikuje. Zaměstnává jistý počet lidí, ale ochromuje jiný rozvoj regionu. Těžba Mostecké uhelné až pod svah Krušných hor u zámku Jezeří, památky první kategorie, vedla k sesuvům svahů Krušných hor u zámku. Mnozí tamní politici bojují otevřeně i skrytě za prolomení územních limitů těžby a odtěžení Horního Jiřetína a Černčic. V případě úspěchu by to znamenalo i časté překračování limitů znečištění ovzduší pro tuhé emise na Mostecku a Litvínovsku, ale současně to znamená práci v kraji s vysokou nezaměstnaností.

Poslední máj v Krušných horách 1978

Můj legendární přechod hřebene Krušných hor začal 31. května 1978. Sto padesát kilometrů uschlými smrkovými lesy za tři dny a následné psaní mé první básně »Poslední máj v Krušných horách 1978«, silně poplatné K. H. Máchovi. »Byl parný den, poslední máj, toho dne nebyl lásky čas, nezaslechl jsi ptáčka hlas, kde v popílku usychal háj.« Děsivé. Lesy na hřebenu Krušných hor od Telnice až po Vejprtsko odumřely. Lesníci sváděli zoufalý, velmi nákladný boj za obnovu jakéhokoliv lesa pro jeho nenahraditelné mimoprodukční funkce. Takové životní prostředí nebylo pro život. Na devastaci SP si socialismus v ČR vylámal do jisté míry zuby.

Od roku 1982 tuhé a od roku 1985 i emise SO2 u nás začaly klesat. Pokles se výrazně zrychlil po roce 1989 v důsledku bezprecedentního poklesu ekonomiky, později i realizací náročného ozdravného programu. Při přejezdu Krušných hor na kole v roce 1996 jsem již ptáčky zpívat slyšel. Zda se podaří obnovit lesy v Krušných horách, jasné nebylo. Úder klimaticky nepříznivé zimy 1995/96 byl vidět na obnovovaných mladých lesních porostech zřetelně i pro amatéra.

Stoupám z Klášterce nad Ohří - 23. července 2011 - po modré na hřeben Krušných hor. S rostoucí nadmořskou výškou se stav lesů zhoršuje. Na hřebenech jsou louky, pastviny, obce a nesouvislý les. Je vesměs mladý, s vysokým zastoupením bříz, jeřabin a kanadských smrků pichlavých. Půda je před erozí zachráněna, ale jiné mimoprodukční funkce plní jen značně omezeně. Jednou zničený les za příznivých podmínek doroste v horách za 130 - 150 let. Rizik je řada. Novým nebezpečím jsou sílící klimatické změny. Lesníci musí říci, zda přišel čas vysazovat v Krušných horách lesy podobné původním smíšeným lesům.

Pokles obyvatel

Vejprty měly 13 500 obyvatel. Pokles začal ve 30. letech. Velká hospodářská krize drtila pohraniční regiony. Neschopnost první Československé republiky vypořádat se s krizí přispěla k podpoře fašismu ze strany sudetských Němců. Šest let nacistické genocidy si vynutilo odsun sudetských Němců do Německa v letech 1945-46 na základě rozhodnutí zvítězivších spojenců. Počet obyvatel Vejprt se významně snížil. Přesto se za socialismu Vejprty slušně rozvíjely, byť je od země odděluje hřeben Krušných hor. Převrat 17. listopadu 1989 těžce zruinoval ekonomiku Vejprt. Zrušili tu i nemocnici, přestože vánice v zimě často vyřazuje z provozu silnice a někdy i železnici. Následné dvě vlny emigrace do Německa dále snížily počet obyvatel Vejprt na dnešních asi 3500. Ruiny budov je vidět v Měděnci, Kovářské i Vejprtech, časté jsou cedulky: »Objekt na prodej.«

Je riskantní sázet na rozvoj cestovního ruchu. Může ho zmařit leccos, v první řadě hospodářská krize. Je ovšem hrubou chybou nevyužívat možností cestovního ruchu. Peníze ze zahraničí umožnily zlepšit cyklostezky a otevřít pro návštěvníky trasy ve štolách někdejších dolů. Podpora státu i kraje cestovnímu ruchu je tady ale zjevně nedostatečná. Zastavení provozu na řadě lokálek Ústeckého kraje vážně podvázalo i cestovní ruch. Větší skupina se do autobusu nevejde, o rozměrných zavazadlech nemluvě. Ne každý je ochoten riskovat v autě na silnici. Nedostatečně jsou zajištěny i dopravní »neturistické« potřeby vesničanů. A pokud se vládě podaří prosadit výstavbu přečerpávacích vodních elektráren, v příslušných regionech (dva jsou v Krušných horách) také cestovní ruch pravděpodobně utichne.

Vejprtská lokálka

Vejprtská lokálka vede od Kovářské do Suchdola po hlavním hřebeni Krušných hor. Kromě ruin opuštěných drážních objektů včetně zrušených občerstvení v důsledku racionalizace na železnici poskytuje nádherné výhledy do Saska i do Čech. Rakušané nebo Švýcaři by z ní udělali ziskovou vyhlídkovou trať. Ústecký kraj nejspíš ne.

Ve Vejprtech chybí železniční zastávka »centrum«. Od Kovářské do Suchdola následuje jeden nádherný výhled za druhým. Po Krušných horách, do Severočeské pánve, do Saska, na větrné elektrárny, okolní lesy, louky i stáda laní. Jelen byl jen jeden. Od Suchdola vlak velkými serpentinami sjíždí po zalesněném bočním hřebenu Krušných hor do Chomutova.